Povídka číslo #1

19. dubna 2014 v 9:00 | Evik |  Povídky

Název: Stereotypnost dneška
Inspirace: "Žití je to největší umění na světě, neboť většina lidí pouze existuje." - O.Wilde
Způsob vyprávění: Er-forma
Čas vyprávění: Minulý

Stereotypnost dneška

Absolutně nic na tom ránu nebylo výjimečné. Ani trochu se nelišilo od ostatních rán. Budík ji vzbudil přesně v 5.30; rychle ho zamáčkla a vyskočila z postele. Pohlédla na svého manžela zachumlaného v peřinách a vzpomněla si na ty časy, kdy ho budila sladkým polibkem. Teď si sotva vyměnili pozdrav.

Poslední dobou se jejich konverzace scvrkla na dvě témata - práce a večeře. Ona se obvykle ptala: "Jak bylo v práci? a "Mám ti přihřát večeři?" On obvykle odpovídal jen: "Fajn." a "Jo." Ale ona vlastně ani neměla chuť se s ním bavit, neměla totiž chuť k čemukoliv. Všechna radost ze života z ní dávno vyprchala. Už nežila, pouze existovala.

Zatímco její manžel seděl u kuchyňského stolu, popíjel horkou kávu a četl včerejší noviny, ona se musela postarat o jejich děti. Josífek si zase odmítal vyčistit zuby a Lucinka se rozhodla, že nebude chodit do školky, protože jí tam jedna holka sebrala bárbínku. I uprostřed všeho toho chaosu se Olga cítila otupěle.

"Přestaňte si vymýšlet a dělejte, co vám říkám!" zaječela na ně, protože neměla sílu se s nimi dohadovat a tohle řešení jí připadalo jako nejsnažší.

"Proč na ně pořád křičíš? Nemůžeš se trochu uklidnit?" poznamenal lakonicky její manžel aniž vzhlédnul od svých novin. Uklidnit? Jak se měla uklidnit, když ani nebyla naštvaná? Necítila hněv, ale ani radost, pouze prázdnotu, bezmoc a beznaděj.

...

Když se vrátila z ranního nákupu, započal její každodenní dopolední rituál. Nejdřív utřela prach na všech skleničkách a hrnečcích v prosklené vitríně a potom na všech skříňkách a poličkách. Nemusela to dělat, ale ona to stejně dělala každý den, znovu a znovu, protože to prostě dělala vždycky. Už nad tím ani nepřemýšlela, prostě jen postupovala dál jako nějaký robot.

Nepřínášelo jí to radost nebo potěšení, dělala to jen, aby zabila čas. Mohla si samozřejmně najít nějakou práci, ale manžel jí řekl, že on je přeci živitel rodiny a kdyby si ona našla práci, tak by to vypadalo, jakože on nedokáže dostatečně zaopatřit rodinu a musí ho živit ženská.

Zrovna oprašovala nevkusnou porcelánovou sošku představující jelena na palouku, když se ozval zvonek. Trochu ji to vykolejilo, protože nebyla zvyklá na to, že by k nim ve všední den někdo chodil. Už dlouho se nestalo, že by někdo narušil její každodenní rutinu.

Za dveřmi stála její sestra a přátelsky se usmívala.

"Jééé, co tady děláš?" zeptala se překvapeně Olga a snažila se tvářit, jakože má radost, i když jí to vlastně spíš obtěžovalo, protože nemohla pokračovat v započaté práci.

"To myslíš vážně, co tady dělám? Vždyť máš dneska narozeniny!" opáčila zmateně její sestra.

"Já - já jsem na to úplně zapomněla ..." přiznala Olga a konečně si uvědomila tu strašlivou prázdnotu, kterou v sobě nosí. Nebyly to totiž jen narozeniny, co zapomněla, byla to ona sama a její vlastní život.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 19. dubna 2014 v 21:41 | Reagovat

Jůů :D
Já bych teda na svoje narozky nezapomněla, ale tady to je docela příhodné xD :D
Páni! xD Máš podobný písmo jako já :D (a taky se jmenuju Eva :D)
Máš krásný blog ;)

2 Evik Evik | Web | 19. dubna 2014 v 21:50 | Reagovat

Takže nejsem jediná, kdo takhle škrábe? Uf! :D Jé, děkuji moc za pochvalu, jmenovkyně :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.