Povídka číslo #2

26. dubna 2014 v 10:00 | Evik |  Povídky

Název: Život mezi fotografiemi
Inspirace: "Život měř dle hloubky, ne dle délky." - Autor neznámý
Způsob vyprávění: Ich-forma
Čas vyprávění: Minulý

Život mezi fotografiemi

Moje novinářská profese mě jednou zavedla do domu nejstarší ženy v zemi. V redakci mi řekli, že s ní mám udělat rozhovor. Byla jsem ráda za jakoukoliv příležitost, protože to bylo v době mých žurnalistických začátků.

Očekávala jsem vetchou vrácčitou stařenu připoutanou na lůžko, ale přivítala mě usměvavá paní s buclatými tvářičkami. Obličej jí brázdily hluboké vrásky a třesoucí se ruce pokrývaly stařecké skvrny, avšak to jí pranic neubíralo na půvabu, spíš naopak. Vypadala velmi moudře.

"Na to, kolik je vám let, přímo sršíte energií. Jak se udržujete ve formě?" zeptala jsem se. Stařenka se usmála nalévajíc mi kávu a pravila: "Prostě se nešetřím, dělám to, co jsem dělala před dvaceti lety - každé ráno cvičím, přes odpoledne si čtu a večer chodím na dlouhé procházky."

"Vy jste asi vedla velmi zajímavý život, že?" pokračovala jsem v otázkách, zatímco jsem pila výbornou kávu s mlékem.

"Asi jako každý," stařenka ledabyle mávla rukou a odvrátila se ode mě jen proto, aby konce zástěry otřela zaprášený rám jedné fotografie.

"Máte tu hodně fotek," poznamenala jsem jen tak mimochodem.

"Mám jich tu celé album, kdybyste to chtěla vidět," přikývla.

"To by se mi hodilo, ráda bych si jich pár vypůjčila, abychom je mohli vydat u vašeho článku," souhlasila jsem.

"Pro mě, za mě," stařenka pokrčila rameny a přešla ke staré komodě. Z jejích útrob vytáhla velký album tlustší než bible nebo kterákoliv jiná tlustá kniha, kterou běžně najdete v knihovně. Fotek v něm bylo tolik, že trčely ven a některé i vypadávaly. Většina z nich byla hodně stará, jen málo jich tam bylo vyvedeno v barvě, převládaly fotografie černobílé.

"To musí být úžasné prožít takhle dlouhý život!" povzdychla jsem si na fotkami.

"Ano, to jistě... o jistě je...," potvrdila roztřeseným hlasem stařenka. Fotky v ní zřejmě vyvolávaly silné emoce.

"Myslím, že jste prožila úchvatný život, zažila jste spoustu úžasných věcí, potkala jste spoustu skvělých lidí...," rozplývala jsem se, ale stařenčin výraz během mého monologu chřadl a smutněl, až jí nakonec po tváři skanula slza.

"Promiňte, nechtěla jsem, aby vás vaše vzpomínky dojaly k pláči," omlouvala jsem se.

"Dojaly?" stařenka vytáhla kapesník a opatrně si otřela oči. "Dojaly?" zopakovala. "Na mých vzpomínkách není vůbec nic, co by mě mohlo dojmout, stejně tak na mých fotografiích."

"Tak proč pláčete?" nechápala jsem.

"Víte, celý svůj život jsem zasvětila těmhhle fotkám. Neužila jsem si ani jedinou dovolenou, ani jedinou procházku po městě, aniž bych nehledala vhodné místo pro fotografii. S přáteli jsem chodila ven jen proto, abych se s nimi mohla vyfotit a měla jsem památku na chvíle štěstí, které vlastně ani šťastné nebyly. Tyhle fotografie a celý můj život jsou jen jedna velká lež. Tvrdím, že jsem prožila dlouhý a šťastný život, ale ve skutečnosti byl jen dlouhý a na co je vám dlouhý život, který je však zcela prázdný?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Radfordová Radfordová | Web | 26. dubna 2014 v 22:20 | Reagovat

Už podruhé takové pojetí, na které bych asi vůbec nepřišla. Super to je :)

2 Evik Evik | Web | 26. dubna 2014 v 22:51 | Reagovat

Děkuji, ale věřím, že ty bys zase přišla na nějaké, které by mě vůbec nenapadlo ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.