Povídka číslo #3

3. května 2014 v 9:00 | Evik |  Povídky

Název: Jak děti rostou
Inspirace: "Zprvu děti své rodiče milují. Později je začnou nenávidět. Ale jen málokdy jim odpouštějí." - Oscar Wilde
Způsob vyprávění: Er-forma
Čas vyprávění: Minulý

Jak děti rostou

Andrea procházela úzkou uličkou vedoucí do parku. Její malá dcerka Lucie se jí pevně držela za ruku. Tohle místo se jí vůbec nelíbilo. Zdi byly počmárané graffiti, u kontejnerů ležely hromady zapáchajícího nepořádku a ve vyhozených kartónových krabicích se válela skupinka bezdomovců a feťáků.

"Dávej pozor, Lucinko, aby ses nepíchla o jehlu, mohla by se na tebe přenést nějaká ošklivá nemoc," upozornila ji Andrea.

"Kde se tady ty injekce vzaly?" podivovala se Lucie.

"Ti lidé si s nimi píchají drogy," Andrea ztišila hlas, protože zrovna míjely onu skupinku narkomanů. Naštěstí se zdálo, že jsou právě v rauši a vůbec nevnímají své okolí.

"Co jsou to drogy?" vyzvídala Lucie. Mezitím dorazily do parku. Andrea se posadila na lavičku a Lucie přímo vedle ní.

"Víš, to jsou takové jedy, které těm lidem pak rozežírají tělo."

"A proč si ho ti lidé píchají, když jim to ubližuje?"

"Protože se na chvilku cítí moc dobře, ale když ta droga přestane působit, tak je jim pak hodně špatně a neudělá se jim líp, dokud si neseženou další drogy, takže nakonec už bez té drogy nemůžou žít."

"A oni nevěděli, že takhle dopadnou? Jejich rodiče jim to nevysvětlili?"

"Určitě vysvětlili, ale oni svoje rodiče neposlouchali a tak skončili, jak skončili ..."

"Já ti, maminko, slibuji, že tě budu vždycky poslouchat," prohlásila Lucie. Andrea se usmála a spokojeně ji objala.

...

Ačkoliv tou ohavnou uličkou procházela každý den, stále nepřivykla tomu pohledu na zubožené feťáky. Andrea se zrovna vracela z nákupu, když si mezi pobudu všimla známé tváře.

"Co tady děláš?" zeptala se překvapeně.

"A vy jste kdo?" osočil se na ni jeden feťák.

"S tebou nemluvím!" odbyla ho. "Co tady děláš?" zopakovala.

"Co je to za ženskou?" feťák nevybíravě dloubnul loktem do své společnice, která omámeně pohlédla na Andreu.

"Nevím, nějaká kráva," odpověděla, "Nejspíš ta, co mě vyhodila z domu, protože jsem tam kouřila trávu."

"Ach, Lucie, proč jsi mě jen neposlouchala," povzdechla si Andrea.

"Protože tě nenávidím, tak proto. A teď už se ztrať, zacláníš ..."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.