Povídka číslo #4

10. května 2014 v 9:00 | Evik |  Povídky

Název: Lék
Inspirace: "Bezradnost a nespokojenost jsou prvními předpoklady k pokroku." - T.A.Edison
Způsob vyprávění: Er-forma
Čas vyprávění: Minulý

Lék

Uchopil lahvičku s preparátem a vztekle s ní mrsknul o zem. Nazelenalá tekutina se rozprskla po zemi a skleněné střepy se rozletěly po celé laboratoři. Mladá laborantka vylekaně uskočila do rohu a schovala se za svými skripty.

"Pane profesore?" pronesla nejistě a vykoukla zpoza štosu papírů.

"Nefunguje to," povzdechl si profesor Carlson a bezradně se chytil za hlavu. "Zase to nefunguje. Kde dělám chybu?"

Jeho otázka byla pouze řečnická, mladá studentka farmakologie přirozeně nemohla vědět, proč jeho experiment znova selhal. Už po osmadvacáté během jednoho dne. Profesor Carlson začal propadat zoufalství.

"Pracujete na tom bez přestávky už víc než dvanáct hodin. Měl byste jít domů, za ženou …"

"Budu pracovat klidně celý týden!" rozkřikl se podrážděně profesor. Pak však pohlédl na vystrašenou dívku a mnohem přívětivějším tónem přiznal: "Máte pravdu, jsem vážně trochu přepracovaný. V takovémhle stavu jsem tady k ničemu."

"Manželka bude mít radost, že vás konečně uvidí" poznamenala laborantka. Profesor se na ni vlídně usmál a ona mu úsměv oplatila.

"Děkuji vám za pomoc, slečno Sterlingová. Kde bych bez vás byl?"

"Patrně byste si užíval pobyt all-inclusive v některém psychiatrickém zařízení," zažertovala a odložila svoje poznámky. "Běžte domů, já to tady uklidím."


Zabouchnul za sebou vchodové dveře a pracovní kufřík odložil na botník. Potom si sundal kabát a pověsil ho na věšák. Nakonec si prohlédl svůj ztrhaný obličej v zrcadle. Skoro se zalekl, když uviděl své krví podlité oči.

"Jsi to ty, miláčku?" zavolal ženský hlas.

"Ano, Ester, jsem to já," odpověděl zvýšeným hlasem a namířil si to do obýváku. Našel ji, jak sedí na gauči, na hlavě barevný bavlněný šátek a na nohou tlusté ponožky. Bledé ruce měla natažené směrem ke krbu, kde se krčilo několik zlatavých plamínků.

"Je ti zima?" zeptal se starostlivě. Zakroutila hlavou a pokynula mu, aby se posadil.

"Jak bylo v práci?" vyzvídala. Jeho obličej se při zmínce o práci zasmušil.

"Pořád nemůžu přijít na to, kde dělám chybu. Bojím se, že to nezjistím včas …"

"Pokud ten lék nepomůže mně, pomůže někomu jinému," povzbudila ho Ester a soucitně ho chytila za ruku. Cítil, jak se celá třese, částečně to bylo způsobeno zimou a částečně bolestí. Tak moc jí toužil pomoc, ale stále se mu nedařilo extrahovat poslední potřebnou ingredienci. Dohánělo ho to k šílenství.

Mladá žena v přiléhavém sáčku a úzkých kalhotách se prodírala davem společensky oblečených lidí, kteří spolu hlasitě diskutovali a ostentativně se oháněli skleničkami se šampaňským. Naráz ucítila, že ji někdo chytil za paži. Překvapeně se ohlédla.

"Moc si vážím vaší práce slečno Sterlingová, rád bych vám pogratuloval k vašemu úspěchu," zamručel starší brýlatý pán s opuchlými tvářemi a bílým chmýřím místo vlasů. Na sobě měl obnošený hnědý kabát a zmačkanou košili. Typický představitel vědeckého pracovníka, který celý svůj život strávil zalezlý v laboratoři.

"Děkuji, ale nebyl to až tak můj úspěch jako úspěch profesora Carlsona," rozpačitě se pousmála.

"Ale jděte, jistě jste mu byla velmi nápomocná. Bez dobré asistentky je vědec jako bez ruky. A když už o něm mluvíte, nevíte, kdy dorazí?"

"Musím vás zklamat, ale profesor Carlson dnes nepřijde."

"Ale vždyť je to oslava uspořádaná na jeho počest!" podivil se chlapík. "Nezdá se vám to od něj trochu sobecké?"

"Má k tomu velmi vážné důvody," opáčila chladně.

"To bych tedy rád věděl jaké…"

"Je na pohřbu svojí ženy."


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Radfordová Radfordová | Web | 10. května 2014 v 11:08 | Reagovat

Wow. Dost dobré :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.