Sunny (kapitola 6)

9. května 2014 v 9:20 | Evik |  Psaní

Celý týden se tak neskutečně táhl, ale naštěstí už byl pátek. Sunny připadalo, že jsou všechny dny v týdnu stejné a odehrávají se ve stejném rytmu a nedokázala rozlišit jeden od druhého, protože si byly tak strašně podobné. Ale pátek už se těmto stereotypům značně vymykal.

"Seš nějaká zamlklá, ne?" postřehla Fenmore o velké přestávce. Sunny přikývla: "Dneska je to přesně rok od tátovy smrti." Fenmore zbledla, pak zezelenala a nakonec zrudla. Jen nepatrně, ale bylo znát, že se s ní něco děje.

"Sakriš! Já si říkala, že jsem na něco zapomněla! Fakt je mi to líto, Sluníčko!" vysoukala ze sebe. Sunny ji uklidnila: "To je v pohodě." Fenmore se kajícně zadívala do země, ale když Sunny nezuřila, opatrně změnila téma: "Hele, a co Swain? Zjistila jsi něco?"

"Ještě ne, ale zítra půjdou s mámou na tu slavnost. Věřím, že se s nima potkám. Teda spíš máma naznačovala, že by bylo fajn, kdybych se na chvíli připojila a já se tvářila souhlasně."

"To je škoda, že u toho nebudu moct být, což mi připomíná - nesmíš zapomenout přinést to jídlo, jasný? Jinak by naše akce mohla skončit dřív, než začala!" Fenmore měnila témata bez ladu a skladu a tak se lidé v rozhovorech s ní často ztráceli. Sunny naštěstí dobře věděla, o čem Fenmore mluví.

"Psala jsem si s Isley. Celej dnešek mají napilno, ale zítra odpoledne si vzala volno, takže budu s ní a zajdeme vám pro něco dobrýho," ujistila ji Sunny. Fenmore se připravovala na protestní akci proti týrání zvířat v cirkusech. S ostatními nadšenci měli domluvený plán na sobotu. Fenmore rodičům řekla, že celý den stráví na slavnosti. Vlastně ani až tak nelhala. Ale vraťme se od plánů k současnosti.

Když skončilo vyučování a Sunny s Fenmore vyšly ze školy, všimly si nějakého hloučku kluků. Sunny tomu nevěnovala pozornost. Zase nějaká rvačka. Jako by ona sama neměla dost problémů! Ale Fenmore se zastavila a chvíli kluky sledovala.

"Tak ty nosíš kytičky svýmu tátovi? To je jako teplej nebo co?" zvolal jeden kluk. Odpověď oběti holky neslyšely, ale Sunny zahlédla jak jeden z kluků drží tašku jejího bratra.

"Bože, Fenmore! To je Oliho taška!" vydechla vyplašeně. Fenmore se zamračila a rázně přišla k hloučku kluků. Sunny ji následovala. Fenmore nebyla o moc vyšší, než mladší kluci, kteří mohli chodit tak do šesté třídy, přesto se tvářila jakože ona je tam ta velká a už skoro dospělá a oni jsou ty malé dětičky. Jakmile si jí skupinka všimla, rozestoupila se. Na zemi seděl uplakaný Oliver a v ruce svíral zbytky poničené kytky.

"Okamžitě vypadněte, vy malí parchanti nebo zavolám učitele!" rozkřikla se Fenmore. Kluci se podívali jeden na druhého, odhodili všechny Oliverovy věci a vypařili. Sunny pomohla Oliverovi vstát: "Seš v pohodě? Co je to napadlo? Kdo to byl? Víš, proč to udělali?"

Oliver sklopil pohled a zašeptal: "Slib, že to neřekneš mámě. Kdyby jo, tak by se ze mě stal práskač a už by se mnou nikdo nepromluvil." Sunny se zamračila, ale přikývla. Fenmore mezitím sesbírala všechny Oliverovy věci a podala mu je.

"To jsou kluci z šestky, oni nám mladším občas berou svačiny nebo tak. A dneska u mě našli tu kytku, kterou jsem chtěl dát tátovi na hrob a teď ji úplně zničili," zavzlykal, "ale nesmíte to říct mámě, ani učitelům, pak bych byl za slabocha!" opakoval. Sunny zakroutila hlavou: "Ale Olivere, když tohle dělají, tak je musí někdo zastavit!"

"Někdo možná, ale já ne! Prostě nic neřekneš, já si to vyřeším sám!" odbyl ji, "už jsi to slíbila!" Sunny neprotestovala, jednou už přísahala, že to neřekne a tu přísahu jen tak porušit nemohla.

"No, tak já už půjdu, uvidíme se zítra," Fenmore se do toho nechtěla plést a tak se taktně vytratila. Sunny s Oliverem osaměli.

"Ty jsi chtěl jít po škole sám na hřbitov? Proto jsi mi řekl, že se budeš po škole ještě učit a že nemám čekat?" zeptala se Sunny. Oliver se vysmrkal a zakroutil hlavou: "Ne sám. Babička na mě čeká na křižovatce směrem k hřbitovu," odvětil. Sunny se zamračila.

"Ale proč jsi mi to neřekl? Proč jsi lhal?" nechápala. Oliver jí pohlédl přímo do očí: "Já jsem si myslel, že kdybys tam šla, tak ti zase nebude dobře a že o tebe zase přijdu a tak jsem ti to raději neřekl." Sunny pochopila.

"Měl jsi mi to říct! Stejně jako bys měl říct mámě o těch šesťácích," přemlouvala ho, ale Oliver si stál za svým: "A ne, a ne, a ne! A už toho nech! Já si to vyřeším sám!" rozkřikl se.

"Dobře, dobře, nechám toho! Můžu jít s tebou na ten hřbitov?" Oliver bez váhání přikývl a tak se vydali k hřbitovu. Babička Raven na něj opravdu čekala na první křižovatce.

"Sunny! To je mi ale překvapení! Takže ty se k nám taky přidáš?" starší dáma s dlouhými prošedivělými vlasy sepnutými ozdobnou sponou zahalená do purpurového kabátu je s úsměvem vítala. Její věkem strhaný obličej Sunny vždycky uklidňoval. Babička Raven zvládala všechno s nadhledem a lehkostí, což Sunny nesmírně inspirovalo.

"Ahoj, babi. To víš, že jo. Od té doby, co … však ty víš, jsem za ním ještě nebyla," odvětila Sunny. Babička se vlídně usmála a Sunny se rázem cítila mnohem klidnější a vyrovnanější. Babiččin úsměv z ní stahoval všechen stres.

Hřbitov pokrývala vrstva chladné štiplavé mlhy. Tři postavy se ztrácely mezi stovkami pomníků. Šustění listí bylo jediným zvukem, který narušoval ticho. Sunny cítila nesmírnou tíhu smrti, kterou na ni doléhalo tohle děsivé místo.

Přišli až k žulovému náhrobku s fotografií muže ve středních letech. Vedle stál zlatý nápis s jeho jménem a dvěma daty. Sunny zůstala stát kousek od hrobu a němě zírala na fotografii. Stejnou fotku měla i doma. Fotku jejího táty.

Oliver vzal poničenou květinu a položil ji na hrob se slovy: "Doufám, že se v nebi nenudíš." Sunny se chtělo brečet, toužila utéct, ale nezmohla se na nic víc, než stát jako přimražená. Nedokázala se ani pohnout.

"Zemřela spousta lidí, kteří by si zasloužili žít a žije spousta lidí, kteří by zasluhovali smrt. Život už je takový," povzdechla si Raven. Sunny se najednou nechtělo brečet a jako kdyby její srdce obalila ledová vrstva a ona už necítila vůbec nic, jako by naprosto otupěla.

Raven se pokřižovala a v duchu odříkávala modlitbu. Oliver chvíli jen tak stál u hrobu, nejspíš si v duši povídal s tátou. Raven konečně dokončila motlitbu a chytila Oliver za ruku: "Tak pojďme. Nechme mrtvé odpočívat a vraťme se ke starostem živých."


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.